Říká se, že odkaz je vlastně dědictví bez dluhů. Je tomu skutečně tak?

Všichni to známe z televize – umírající člověk chce ještě před svou smrtí zajistit, aby jeho medailonek posléze dostal člověk, který se o něj v jeho posledních chvílích staral.

 

Může se jednat v podstatě o cokoliv – hodinky, sbírku obrazů, šaty, ale dokonce i určitý peněžní obnos – to vše lze tzv. odkázat. Co tedy ten odkaz vlastně je, kdo a za jakých podmínek ho může využít a jaký je mezi ním a dědictvím rozdíl?

Legatum neboli odkaz je právní institut v dědickém právu, kdy zůstavitel odkáže nějaký konkrétní předmět osobě, která není jeho dědicem. Zjednodušeně řečeno jde o to, že se určitá věc (lze ale odkazovat i práva a pohledávky) vyjme z dědictví a dědic (osoba odkazem obtížená) je povinen ji předat osobě (odkazovníku), které byl ku prospěchu odkaz zřízen. Odkazovníkem může být fyzická i právnická osoba, může to být ale i skupina osob, a dokonce můžete odkazovníkem učinit i určitou skupinu lidí obecně (např. charitu). Komu konkrétně poté odkaz připadne už je na dědici či vykonavateli závěti.


Jak na to?

Abyste mohli tedy něco odkázat, je potřeba provést několik právních kroků, aby byl odkaz platný. Není potřeba proto vymýšlet žádné speciality, odkaz můžete jednoduše uvést do dědické smlouvy, závěti či ho určit tzv. dovětkem, kterým mimoto může zůstavitel také stanovit podmínky, které musí odkazovník splnit, aby mohl odkaz nabýt.


Dovětek může být zřízen i samostatně, nemusí k němu být napsána závěť ani dědická smlouva, jeho formální náležitosti a postup pro jeho zřízení jsou však stejné jako u závěti. Nejlepší je ale poradit se s notářem jak tuto skutečnost správně formulovat – bývá zde totiž občas problém s hodnotou odkazu. Jelikož každému z dědiců musí zůstat z hodnoty dědictví minimálně čtvrtina (pozor, nezatížená odkazy!), a to ať už dědí ze zákona, či na základě závěti, může dojít k tzv. poměrnému zkrácení odkazu.


Pokud není v dovětku, závěti či dědické smlouvě jasně uvedeno, kdo má povinnost odkazníkovi odkaz vydat, musí tuto povinnost vykonat všichni dědicové (a to podle poměrů jejich podílů).


V čem je háček?

Možná se budete divit, ale z pohledu zůstavitele je možné odkázat i věc, která není v jeho vlastnictví. Může tak například nařídit dědici, aby vydal určitou věc i ze svého vlastnictví odkazovníkovi, jinak nebude dědit (zde pozor na dědění ze zákona).


Kdo může odkazovat? 

Zjednodušeně řečeno každý, kdo je způsobilý pořizovat závěť.  V praxi to ale může být:

  • osoba plně svéprávná
  • nezletilá osoba starší 15 let (formou notářského zápisu)
  • osoba, jejíž svéprávnost byla soudně omezená, ale v době pořizování odkazu je uzdravený natolik, že může projevit vlastní vůli
  • osoba nezpůsobilá pořizovat závěť (to platí jen a pouze pro předměty malé hodnoty – např. upomínkové předměty)


V čem spočívá celá výhoda institutu odkazu?

Odkazování jednotlivých věcí je rychleji vyřízeno. Protože odkazovníka nelze považovat za dědice, nemusí se tedy účastnit dědického řízení. Z toho také vyplývá odpověď na naši počáteční otázku – odkazovník není povinen se podílet na úhradě zůstavitelových dluhů, a to ani v případě, že odkaz přijme.