Rozvod je složitý etický, právní a společenský problém.
Rozvod či rozloučení představuje právní akt ukončení manželství. Rozvod je složitý etický, právní a společenský problém, který přesahuje z oblasti rodinného práva i do dalších oblastí. Dotýká se nejen života manželů a jejich majetkových poměrů, ale též dětí, které případně manželé mají, a kulturních a náboženských zvyklostí manželů a celé společnosti.
V České republice lze rozvést každé manželství. Rozvod probíhá vždy před soudem a může proběhnout buď ve formě sporného rozvodu, kdy soud zjišťuje příčiny rozvratu manželství a návrhu na rozvod nemusí vyhovět, nebo na základě dohody obou manželů, kterou soud při splnění dalších zákonných podmínek zásadně respektuje a manželství bez dalšího zkoumání rozvede. Vždy však musí být nejdříve vyřešeny poměry nezletilých dětí a otázky majetkové.
Řízení o rozvod probíhá před okresním soudem, který je místně příslušný, tedy v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště, bydlí-li v tomto obvodu alespoň jeden z manželů. Jinak ten soud, v jehož obvodu bydlí manžel, který nepodal návrh na zahájení řízení. Řízení je zahájeno na návrh jednoho z manželů nebo společným návrhem obou manželů, se kterým je spojena povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč.
Mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte po rozvodu manželů.
Sporný rozvod
Soud manželství rozvede, jestliže je tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití. Za tím účelem soud musí především prozkoumat příčiny rozvratu. Vždy však bude záležet na úvaze soudu, který bude muset zjišťovat existenci rozvratu manželství a přitom zjišťovat jeho příčiny. Soud vede účastníky k nalezení smírného řešení. Je-li to účelné a vhodné, může účastníkům nařídit setkání se zapsaným mediátorem.
Mediace (z lat. mediare = „být uprostřed“, z toho česky zprostředkování) je způsob pokojného řešení sporů a konfliktů, jehož cílem je dohoda. Uplatňuje se v právu i mimo něj, zahrnuty jsou v ní nejen právní, ale vždy také psychologická či sociální specifika.
Základem mediace je, že mezi znesvářené strany vstoupí třetí, nezávislá osoba, tzv. mediátor, která se jim stává prostředníkem ke smírnému, kompromisnímu řešení sporných otázek. Podmínkou je, že mediátor musí být nestranný, nemůže jím být osoba spojená s jednou ze stran sporu, neboť pak by mediátor nespravedlivě ovlivňoval druhou stranu a mohl by ji např. přimět akceptovat jako kompromis řešení, jež by pro ni bylo nevýhodné. Výsledek takové nelegitimní mediace zakládá nárok na náhradu škody.
Nesporný (smluvený) rozvod
Soud manželství rozvede, aniž zjišťuje příčiny rozvratu manželství, dojde-li k závěru, že shodné tvrzení manželů, pokud se jedná o rozvrat manželství a o záměru dosáhnout rozvodu, je pravdivé a pokud:
a) ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně jeden rok a manželé spolu déle než šest měsíců nežijí,
b) manželé, kteří jsou rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, se dohodli na úpravě poměrů tohoto dítěte pro dobu po rozvodu a soud jejich dohodu schválil,
c) manželé se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, svého bydlení, a popřípadě výživného pro dobu po tomto rozvodu.
Následky zániku manželství
Vypořádání společného jmění manželů
V případě, že rozvádějící se manželé dříve využili společné oddlužení manželů, nemá samotný rozvod vliv na probíhající oddlužení. Splácení probíhá nadále beze změny. Skutečnost je však nutné nahlásit insolvenčnímu správci a mzdové účetní. Spolu s rozvodem zaniká i společné jmění manželů a musí se provést jeho vypořádání, při kterém se vychází z toho, že podíly obou manželů na zaniklém společného jmění jsou stejné. Pokud nedojde k dohodě, rozhodne o vypořádání na návrh jednoho z manželů soud. Pokud by ani k tomuto vypořádání nedošlo, nastupuje po 3 letech od zániku společného jmění nevyvratitelná domněnka, že k vypořádání došlo. V takovém případě platí, že hmotné movité věci si bývalí manželé rozdělili podle toho, který z nich je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, u ostatních movitých věcí, dluhů a u nemovitých vzniká podílové spoluvlastnictví, přičemž jejich podíly jsou stejné.
Příjmení rozvedeného manžela
Ten z manželů, který přijal příjmení druhého manžela, může do šesti měsíců po rozvodu oznámit matričnímu úřadu, že přijímá zpět své dřívější příjmení, resp. že upouští od užívání společného příjmení vedle příjmení dřívějšího. Pokud tak včas neučiní, příjmení z období manželství mu už zůstane.
Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manželi
Není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo po skončení péče o společné dítě rozvedených manželů. Soud při rozhodování o výživném vezme na zřetel, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i zda:
a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka,
b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem,
c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost,
d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo
e) je dán jiný obdobně závažný důvod.
Manželé si mohou mezi sebou ujednat, že výživné nahradí jednorázovým odbytným.
Nedohodnou-li se manželé o výživném, může manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout, aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň (tzv. sankční výživné). Právo rozvedeného manžela na výživné lze v tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však po dobu tří let od rozvodu. Právo rozvedeného manžela na výživné zanikne, uzavře-li oprávněný rozvedený manžel nové manželství, nebo vstoupí-li do registrovaného partnerství.
Bydlení po rozvodu
Rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle jeden rok. Byla-li mu však svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené, které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho prospěch právo bydlení podle okolností případu, nejdéle však do doby, než takové dítě nabude trvale schopnost se živit, a za úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým.Pokud měli manželé k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení.