Jak upravuje interrupci český zákon?
Protesty v Polsku proti zpřísnění zákona o interrupcích na přelomu října a listopadu loňského roku zahýbaly celým světem. Podobný problém se v uplynulých letech řešil i v několika státech USA, v září to dokonce vypadalo, že tento fenomén zastihne i Slovensko. Jak je to s potraty v České republice? V jakém případě jsou legální a do kterého týdne těhotenství je lze podstoupit?
Interrupci neboli umělé přerušení těhotenství je v České republice možné podstoupit do 12. týdne těhotenství na žádost. Mluvíme tedy o svévolném rozhodnutí, kdy se žena rozhodne, že chce těhotenství ukončit. Zde však nastává malý háček. Veřejnost se dohaduje o terminologii, zdali jde o přerušení nebo ukončení těhotenství. Tak jako tak, v dalších týdnech těhotenství už není možné interrupci podstoupit, pouze ze zdravotní indikace nebo z důvodu genetické indikace plodu. Tím se rozumí, pokud je na životě ohrožen život ženy nebo plodu. Uměle přerušit těhotenství z těchto důvodů lze pouze do 24. týdne těhotenství. Umělé přerušení těhotenství na vlastní žádost může žena podstoupit jednou za šest měsíců s určitými výjimkami (jako např. věk nad čtyřicet let).
Podle délky trvání těhotenství se liší i způsob, jakým bude zákrok proveden. Obecně lze říct, že čím kratší je doba těhotenství, tím méně náročný z medicínského hlediska (a tím i tedy menší riziko) tento zákrok je. Do devátého týdne těhotenství se umělému přerušení těhotenství také říká miniinterupce. Jedná se o chemickou metodu, kdy je ženě podána pilulka, nemusí tak podstupovat operaci ani následnou hospitalizaci. To je ovšem nutné od devátého do dvanáctého týdne těhotenství. Na tento způsob interrupce žena potřebuje vystavenou žádanku od svého gynekologa, jedná se o chirurgický zákrok provedený v celkové narkóze, nutná je poté i hospitalizace.
V třetím případě, tedy kvůli zdravotním nebo genetickým indikacím ženy nebo plodu, kdy je interrupce provedena až po dvanáctém týdnu těhotenství, je zákrok delší, a ještě o něco náročnější. Ženě se v případě potřeby do těla zavádí tablety misoprostolu s účinnou látkou a čeká se zhruba 2-24 hodin, než vyvolanými děložními stahy dojde k potratu.
U dívek mladších šestnáct let je k výkonu nutný souhlas rodiče nebo zákonného zástupce, do osmnáctého roku poté postačí pouze projev vůle rodiče. Zařízení, ve kterém má být interrupce provedena, však může trvat na poučení a písemném souhlasu rodičů nebo zákonného zástupce. V každém případě nám ale zákon jasně udává povinnost zachování lékařského tajemství.
Za zákrok platí žena sama, pokud je na její vlastní žádost. Jestliže interrupci podstoupí ze zdravotních důvodů, ať už svých, nebo plodu, uhradí tento zákrok zdravotní pojišťovna. Kromě zdravotních důvodů je zde zahrnuta i situace, kdy je matce nad čtyřicet let (tedy hrozí zdravotní komplikace) nebo se jedná o těhotenství, ke kterému došlo při znásilnění.
Ačkoliv statistiky ukazují, že množství interrupcí v Česku v posledních letech kleslo, stále se ve společnosti objevují odpůrci a debaty okolo tohoto tématu bývají občas velmi prudké. Nejenže jsou zde dohady o terminologii (také slovo potrat je nepřesné – v případě interrupce je totiž potrat cílený, umělý, tedy indukovaný, nikoliv samovolný), ale existují i různá protipotratová hnutí, která ženám nabízí např. finanční pomoc v případě, že dítě donosí a nechají si ho.
Nutno zdůraznit, že Česká republika je, co se interrupcí týče, poměrně liberální. Chce tak ženám zajistit svobodu se rozhodnout podle svého vlastního uvážení a omezit tak ilegální potraty, které mohou být nebezpečné. Vždy totiž platí, že přerušení těhotenství by měl provádět gynekolog v zařízení k tomu určeném.
Na konec lze jen dodat, že toto právo u nás nebylo pro ženy vždy samozřejmostí. V roce 1957 byl v přijat zákon o legalizaci umělých potratů, ovšem ani to ženám nezajišťovalo, že by o svém těhotenství mohly svobodně rozhodovat. Konečný verdikt totiž měla na starost tzv. interrupční komise, která posoudila, zdali žena na umělé přerušen těhotenství má nárok, nebo ne.